Tři čuníci

 
 
Příběh, který se udál před lety, tehdy se náš děda rozhodl koupit tři prasátka místo jednoho, které běžně vozil v autě. Vždy stačil do auta pytel a zpátky byl i s pašíkem za chvilku. Žádný problém, žádné drama.
Mě tenkrát nenapadlo nic moudřejšího, než s sebou vzít ročního Kájíka, aby si mohl prasátka taky prohlédnout. A nejeli jsme starou Škodověnkou, kdy byli čuníci pěkně zavření v kufru, nýbrž zánovní Fabií Combi, kde je kufr veliký, ale otevřený do prostoru auta.
Naše babička si prasátka ráda vybere osobně. Prošla halou a majitel jí ukázal boxy se selaty. Jak jsme postupovali hloub do objektu, prasátka byla postupně větší a větší. U každého boxu se naše babička zastavila a řekla: "Tyhle jsou ještě hezčí..." a kráčela dál. Nakonec ji majitel takticky zastavil a babička vybrala tři čuníky. Už při pohledu mi přišli poněkud větší než obvykle. Můj odhad se ukázal být správný ve chvíli, kdy jsme je začali cpát do pytlů. Pytle jako by se nám srazily. Byla to fuška, ale za chvíli jsme seděli v autě a prasata za mým sedadlem připomínala tři obří bonbóny. Náš velký kufr jich byl úplně plný.
Cesta, která následovala, se jen těžko popisuje. V okamžiku, kdy jsme se rozjeli, začali čuníci poskakovat v autě i s pytli. Převalovala se přes sebe a kopala nám zezadu do sedadla. Prostřední sviňka navíc spustila monotónní, hysterický řev. Komu kdy kvičelo prase z půlmetru do ucha, dovede si mou situaci představit. Manželka za volantem by jistě ráda upalovala k domovu, ale byl pátek před Velikonocemi a my projížděli totálně ucpanými Pardubicemi. Popojížděli jsme po metru a prase řvalo a řvalo. Chodci před námi na přechodu ho nemohli neslyšet. Netušili, co se děje, a kroutili hlavami na všechny strany.
Když jsme konečně opustili město, otočil jsem se dozadu k pytlům. Prostřední čuně trochu uvolnilo provázek a koukal mu z pytle čumák. Hubu mělo dokořán a kvičelo jako prokopnuté. Druhá dvě prasátka dokreslovala situaci neustálým skákáním v pytlích. Při každém hupsnutí se auto neznatelně zahoupalo. Upozornil jsem manželku, že máme drobnou závadu na výstroji.
Za městem u lesa jsme na moment zastavili. Provázky jsme překontrolovali, zdály se v pořádku. Přemýšlel jsem, jestli si nemám v lese sebrat borovou větev, abych měl čím bránit Kájíka, až nám čuník zezadu skočí na sedadlo. Ale rozhodl jsem se nešířit raději paniku.
Další kontrolu jsem provedl po chvilce. Prase už mělo venku hlavu a mrkalo na mě. Teď jsem si teprve všiml, že má jedno oko červené. Začínalo trochu chraptět, ale řvát nepřestalo. V duchu jsem počítal každý kilometr.
Kousek od domova dostalo z pytle jednu přední nohu a vztekle kousalo do věcí kolem sebe. Na čele jsem měl pot a srdce v krku. Dopředu k řidičce jsem raději nic nehlásil. Manželka ujížděla jako ďábel.
Cestu jsme všichni přežili. V uších mi zvonilo ještě večer. Prasátka jsme vypustili do chlívku, Kájíka vyndali z autosedačky. Babička k němu přiběhla:
"Jéžiš, dítě!!! Nebál ses???"
Jen se usmál:
"JEŠTĚ!!!"

 

zpět

© copyright

  © tvorba yorika