Pan Ferdinand
Zdeněk Malkus
 
 Pan Ferdinand stál před zrcadlem, pečlivě si ještě naposledy přičísl vlasy a trochu upravil kapesníček v kapsičce obleku. Byl připraven. Ozvalo se diskrétní zaklepání na dveře, neznalý člověk by jej lehce přeslechl. Pro pana Ferdinanda to však byl signál :"Vstupte, prosím!" Dveře se zlehka a potichu otevřely a na prahu stanul kočí Matyáš. Lehce sklonil hlavu, sundal buřinku a pohlédl na pana Ferdinanda. "Hotovo, Matyáši?" "Ano, pane, můžeme jet, kočár i koně jsou připraveni." "Dobrá, hned přijdu." Kočí, jak tiše přišel, tak se najednou bez hluku ztratil, skoro jako by zde nikdy nebyl.
Pan Ferdinand se znova otočil k velkému zrcadlu, naposledy se prohlédl od hlavy k patě, poslední kontrola, ještě smetl z ramene  neviditelné smítko a pomalým krokem se vydal ke dveřím. Cylindr si nesl jen tak v ruce, nasadí si jej až v kočáře. Z věšáku u vchodu si sundal pelerínu a přehodil ji přes sebe, na taburetku ještě ležela černá, ebenová hůlka, se stříbrnou hlavou na jednom konci, vypadala a také byla, noblesní a pan Ferdinand jí uměl patřičně, téměř s vrozenou elegancí, nosit, nejinak jako bílé rukavičky, bez nich ho snad ještě nikdo neviděl!
Nyní byl hotov a připraven k odchodu. Naposledy si vše zkontroloval a již již sahal na kliku dveří, když si na něco vzpomněl. "No ano, Klotylda!" Bez ní by nemohl odjet. Udělal pár dlouhých, rychlejších kroků, protože už byl opravdu nejvyšší čas. Vešel do dveří naproti vchodu, v tmavé místnosti jen tak popaměti hmátnul po Klotyldě a teď již konečně spokojeně odešel. Na rozlehlém nádvoří na něj čekal kočár. Byl černý jak nejhlubší noc, okýnka zastřená, lehce pootevřený - Matyáš byl připraven pomoci pánovi nastoupit. Ten si zatím prohlédl zapřažené koně, hlavně jestli jej kočí poslechl...on totiž nerad zapřahal dva černé vraníky a dva grošáky, říkal, že se to nehodí, každý z nich má jiný temperament a ukočírovat je, to dá pěkně zabrat! Ale dnes mohl být spokojen, přání bylo splněno a tak si šel nastoupit. Pohodlně se v kočáře usadil, Klotyldu odložil na protější sedadlo a dal pokyn k odjezdu.
Matyáš si trochu pošoupnul buřinku do týla, tak jak to jednou viděl u fiakristů ve městě a vzal do rukou otěže. Vyndal ze schránky i bič, ale ten měl spíše jen pro okrasu, nikdy koně nešvihal, nebylo ani proč, koně jej poslouchali jen na mlasknutí, nebo na mírný pohyb otěží.  Stejně jako nyní, trochu jimi pohnul a rozjeli se. Uvnitř kočáru si mezitím vyndal pan Ferdinand z kapsičky malý zápisníček, pomalu jím listoval, občas něco odškrtl zlatou tužtičkou až se náhle zastavil na jedné stránce. Chvilku se díval na zápis a potom zaklepal na Matyáše. Ten zpomalil, uhnul ke kraji prašné cesty a ve chvilce docela zastavil.
Trochu se otočil, otevřel malé okýnko rovnou za sebou a čekal. Ne moc dlouho, již v příštím okamžiku se zevnitř ozvalo: "Dnes to bude starý Izák!" "Již jsme u něj někdy byli, pane?" "Ne Matyáši, tohle bude první návštěva." Ten si potichu hvízdnul pod vousy. "Pane? Jen tak na upřesnění - kdo bydlí poblíž, u koho jsme již byli?" "Moment...jo, už to mám. Vedle nich bydlí Hermína a starej Éli...pamatuješ? U Hermíny jsem jednou zapomněl Klotyldu! Na tři dny!" Matyáš si hvízdnul znovu, teď již nepokrytě hlasitě. "Ano, pane, už vím, je to takový menší baráček." A znovu se otočil ke koním a dal jim povel k pokračování v jízdě, ale teď je již vedl přesně k určitému cíli. A již zde byla! Matyáš schválně počítal a zase, jako minule, do patnácti a to už se pomalu začala snášet...nejdříve v malých, pocuchaných obláčcích a teď začala přibývat a bylo jí více, najednou začala houstnout a to už Matyáš neviděl nejdřív levého grošáka, potom pravého, vzápětí se začali ztrácet i vraníci a to již uvázal otěže ke sloupku, nepotřeboval je, koně jeli sami.
Sedl si trochu dál na kozlíku, ruce zkřížil přes sebe a díval se do té mlhy, která jej vždy fascinovala. Když se kolem nich vytvořila poprvé, byl z toho všeho vyděšený, bál se totiž o koně, na to, že by se mohl zvrhnout kočár a vysypat ze svých útrob pána - na to vůbec nepomyslel - ale koně, propána, ať se něco nestane koním!!! K jeho údivu koně jeli dál jako kdyby bylo nejjasnější poledne!  Až když na něj pan Ferdinand tenkrát zaklepal svou ebenovou hůlkou, tak se trochu vzpamatoval ale než se pána stačil zeptat, zda mu něco není, ten již upozornil Matyáše, že bude mlha, aby se tedy nepolekal. Aha, tak to je ona pověstná mlha, o které zatím jen slýchal...a od toho dne se jí už nebál, naopak, hrál si pro sebe takovou menší hru, počítal, za jak dlouho spadne od konečného upřesnění cíle...a téměř vždy napočítal do patnácti...jen jednou, buď kolo najelo na kámen, nebo si škytnul ale jednou počítal do šestnácti! Mlha kolem nich byla bílá a hustá, jako čerstvě nadojené mléko. Matyáš si pomyslel, co na ten oblak mlhy asi říkají lidé, vidí-li jej...ale pan Ferdinand jednou říkal, že jsou neviditelní a tak nezbývalo, než tomu věřit.
A to již koně zpomalovali až zastavili úplně. Ano, tenhle baráček znal, několikrát kolem něj jel. Seskočil na zem, trochu si protáhl nohy a šel otevřít dveře kočáru. Pan Ferdinand vystoupil a také se protáhl, spíše však ze zvyku. Nasadil si cylindr a natáhl bílé rukavice. Udělal těch pár zbývajících kroků ke dveřím a už na ně chtěl tiše zaklepat hůlkou --- když se najednou zevnitř ozval ženský hlas : "Izáku! Tak vstávej už konečně! Za chvíli se bude vařit voda."
A v odpověď se ozvalo: "...ale vždyť už jdu, Esterko." A skutečně, za okamžik se ukázal Izák na prahu a jako každý den pozdravil svou ženu, než si zasedli k ranní kávě.
Tohle vše poslouchal pan Ferdinand a i tak málo mu stačilo k tomu, že se náhle otočil, nedokončil zaklepání, ale pomalu se vrátil do kočáru a vevnitř znovu vytáhl zápisník a přečetl jinou adresu, zaťukal na okénko, to se pootevřelo, kočí Matyáš si vyslechl nový cíl cesty a opět se rozjeli...a uvnitř domečku, v kuchyni, najednou povídá Izák:
"Někde jsem četl, nebo snad slyšel, že když se člověk ráno podívá do okna, odežene a rázem zapomene svůj sen! To by mě zajímalo, co je na tom asi pravda a co jen taková báchorka?!?"

   Po lesní cestě se blížil černý kočár, tažený dvěma vraníky a dvěma grošáky a uvnitř seděl trochu posmutnělý, ale nic nevzdávající pan Ferdinand, duch spánku a doufal, že v hájence ještě někdo spí. *zm*
 
 

zpět

 [CNW:Counter]

  © copyright

  © tvorba yorika