Karlík
 Pravdivý příběh jedné z vás, je krásně dojemný, děkuji autorce za zaslání!

 

Jednoho letního horkého dopoledne mi zavolal starosta , že je právě služebně na druhém konci republiky a že mu volá jedna moje sousedka , protože má na zahradě nějakého strašného psa a bojí se o sebe i své dítě . A abych se tam tedy došla podívat a případně zavolala odchytovou službu . Smažila jsem zrovna lívanečky , tak jsem všeho nechala a jdu se na tu krvežíznivou obludu podívat . Od silnice jsem na zahradě celkem nic neviděla , jdu tedy blíž - a z okna na mě volá roztřeseným hlasem ona sousedka : prosím tě , nechoď tam , on tě pokouše !!! Zavolej někoho , ať ho zastřelí . Na to je vždycky dost času , řekla jsem si , a jdu dál , protože nebylo slyšet žádné štěkání ani vrčení . Vtom jsem to uviděla . Na dětském pískovišti sedělo jakési stvoření , a tak nějak bezradně se rozhlíželo . Jdu k tomu blíž a pořád na to promlouvám klidným hlasem . Ani se to nehlo , jen slabounce zavrtělo ocáskem . Když jsem už byla na dosah , podalo mi to pac . Sedla jsem si k němu na bobek a obestřela mne hrůza : byl to menší pejsek , hnisavé nevidomé oči plné much , tělo bez srsti , zato pokryté milionem blech . Zavolala jsem jen - Ilono , hoď mi nějakou tašku , já ho odnesu . Ani nevylezla ven , hodila mi tašku z okna a zabouchla . Opatrně jsem naložila pejska do té nákupní kabely a odnesla domů . V chladné dílně jsem mu prostřela deku , na tu jsem ho uložila a řekla si , že tak za hodinu za dvě si dojdu pro jeho mrtvé tělíčko ( rozhodně nevypadal , že by mohl žít déle ) , ale pro jistotu jsem mu tam dala misku s vodou a druhou misku s kočičí konzervou . Zavřela jsem za sebou dveře a šla tam až za tři hodiny a s oprávněnými obavami . Pejsek ležel natažený na dece . To jsem čekala . Ale obě misky byly prázdné , z čehož jsem měla šíleně velikou radost a okamžitě mu je znovu naplnila . Šla jsem za ním ráno - a on mne vítal ! Měl na ksichtíku úsměv , vrtěl ocáskem a vykráčel se vyvenčit .
Když jsem viděla , že má nejhorší za sebou , vykoupala jsem ho a odblešila a další den jsme jeli na veterinu . Doktor ho prohlédl , ošetřil mu oči , píchl vitamíny a stanovil diagnózu: je mu 13 let , je slepý , srst sežranou od blech , ale ta doroste - no a jinak , srdce jako zvon, ten se ve vaší péči může klidně dožít dvacítky , usmál se krásný pan doktor a já jsem odkráčela ....cože to říkal ? V mojí péči ? Takže já si ho mám nechat ?
Ano , nechala jsem si ho . Dala jsem mu jméno Karlík a on mi dal celé své psí srdce . Nikdy se ode mne nehnul , hlídal mne před každým, kdo jen trochu zvýšil hlas , smál se s držtičkou otevřenou dokořán a byl smutný , když jsem odcházela . Přestože neviděl , velice brzy si " nachodil " svůj rajón a dokonce ho i rychle obíhal . Průšvih byl , když bylo v cestě něco , co tam obvykle nebývalo - stačil kýbl nebo koš s prádlem , do takovýchto překážek narážel , ale nic si z toho nedělal .
Průšvih ovšem byl , že mu příroda velela , aby se postaral o rozmnožování , takže žádná fenka v okolí pěti kilometrů , na kterou přišlo hárání , neunikla jeho pozornosti . To se k majitelům prostě nastěhoval . Poté se zase pěkně vrátil domů a alimenty jsem za něho platit nemusela, protože on té fence vždy jen odháněl nápadník, přičemž sám utrpěl pár šrámů . Bohužel se mu ale jeho cesty za nevěstami staly osudnými . Po šesti letech šťastného života ho jednoho rána srazilo auto .
Na všechny své psy vzpomínám , ale na Karlíka , na toho nezapomenu nikdy , tolik psí lásky , které se mi od něho dostalo , zapomenout prostě nejde.

 

 

 

zpět

 [CNW:Counter]

 

© copyright

  © tvorba yorika