Maestro  Marco
Zdenek Malkus

   Každých čtrnáct dní, v úterý, jezdila Esther do města. Byla již léta smluvená s Élim, že jí vezme s sebou, protože on jezdil do hlavního skladu pro zboží do svého krámku. A i když měl všelicos, přece jen všechno neměl a tak to vyřešili tímto způsobem. On si nafasoval a Esther se zatím v klidu prošla krámky a stánky po městě. Ani dnes nebyl výjimkou, snad jen maličkost, Éli byl nemocný, stěžoval si, jak ho bolí záda a dalších asi dvacet nemocí vyjmenoval, které sice neměl, ale co kdyby náhodou? A tak jel jeho prostřední syn, Jákob, chasník 20tiletý, který se dobře vyznal v koních, ale s lidmi si moc nerozuměl. Už na Esther čekal, pozdravil jí a poptal se na Izáka, jak se mu vede...? "Ahoj, Kubo, jo, u nás vše v pořádku, Izák chodí pořád do práce. Připomeň mi, prosím tě, že mu mám koupit paklík tabáku do tý jeho smradlavý dýmčičky!" "Dobrá, tetičko Esther." Pomohl jí vylézt do nízké bryčky, usadil jí, ještě jednou všechno prohlédl a pak už se také vyšvihl na kozlík...vzal bič, prásknul s ním furiantsky koním nad hlavami, opatrně, aby některého z nich nezranil a rozjeli se. Dívala se, jak jim cesta pěkně ubíhá a vzduchu si ještě naposledy říkala, co má všechno pořídit. Zajde ke švadleně, k ševci podle času a nesmí zapomenout do apatyky - došlo mazání na kolena a ten sirup proti kašli už taky není, Izák ho skoro celý vypil. Anebo že by vzala raději pastilky? No, ještě se uvidí. Kdyby tak měli kořen puškvorce a muší sádlo, to je všelék, prý se zlatem vyvažuje, jak četla nedávno v jednom plátku a pousmála se, když si na to vzpomněla. Jednou, když byla ještě malá, poslala jí maminka k hokynáři pro komáří sádlo, to je stejný jako muší, jen lépe voní! Celý týden potom dělala uraženou ale v duchu se tomu sama smála, jak jí mamka doběhla. A to už se blížili k hlavní fortně a zařadili se za ostatní vozy. Moc jich nebylo, přece jen, hlavní trh bude až zítra, ale to zde bude pronároda jak much! Proto jezdila Esther již v úterý, neměla ráda moc lidí pohromadě. Sedlák před nimi měl na voze nějaká kuřata, jak si všimla, musí si ho zapamatovat a určitě se u něj zastavit. Konečně na ně došla řada, zaplatila dva měďáky do kasičky, kterou před ní nastavil fortnýř a jako vždy si neodpustil to svoje - ...zaplať, babo, nebo přijdeš do pekla! ... - znala ho už několik let, byl jinak hodný, jenom ve službě byl pes, jak o sobě rád říkal a tak dobrácky se tomu všemu usmíval, že by mu klidně dala i stříbrňák. Zasalutoval Kubovi, ten zase jemu a vjeli do města. Na hlavním náměstí bylo jen několik stánků. Sedlák s kuřaty šel přes cestu, mířil do šenku. Nechal vůz i jeho ženu u jednoho ze stánků a šel se osvěžit. Esther ukázala Kubovi jejich stánek, on tam zajel, zastavil, seskočil dolů, pomohl jí vystoupit, domluvili se, v kolik hodin a kde se sejdou, načež Kuba odjel do hlavního skladu na druhém konci města. Selka jí pozdravila, ukázala jí kuřata, Esther koupila menší košík vedle u košíkáře a osm kuřat do něj na slámu naskládala. Zaplatila, rozloučily se. Spokojenost na obou stranách - selka měla dobrý první závdavek a Izák bude mít za pár měsíců zase čerstvá vejce k snídani. Ještě do apatyky, také tam měla nakoupeno bez čekání...proto byla i u švadleny brzy hotová a k ševci přišla jen ke dveřím a ona tam cedulka - JSEM NA TRHU. PŘIJDU. Měla všecko vyřízené. A protože Kuba tam ještě dobrou hodinu bude, loudavým krokem šla kolem stánků, i tu a tam do krámku vešla, ale nic již nekoupila.....a potom přece jen před ním stála! Už když přijeli do města, tak si Esther všimla jednoho zvláštního stánku, byl hodně křiklavě pomalovaný, nebylo lze si jej nevšimnout. V tom ruchu na něj potom zapomněla a prosím, najednou stojí před ním. A nejen ona, jak si všimla, bylo tam ještě asi 5. lidí a na něco, nebo na někoho čekali. Ne dlouho. Protože najednou, kdovíjak to udělal, stál před nimi vysoký muž! Proč to nepřiznat, lekli se všichni! Asi to byl jeho záměr, protože se na ně usmál a náhle spustil takový vodopád slov, že se zdálo, že je ohluší! Esther se na něj dívala, celá zmatená, protože se jí zdálo, jakoby jej už někdy někde viděla, či jen potkala. Zatím si na nic nemohla vzpomenout, protože jí vadila jedna věc - muž měl na levém oku černou pásku! Byl to jinak hezký, vysoký muž, slušně ustrojený, třírohý klobouk na hlavě a vlasy...dlouhé, černé lokny, až na ramena! Náprsenku  měl čistou, bílou a jak si všimla, z dobré látky. Někteří muži si vzali jen papírovou, aby jí potom večer odhodili. Tenhle k nim nepatřil, zřejmě o sebe dbal. Švihácký knírek podle poslední módy a lehký úsměv na tváři, vše jak má být, člověk by si pomyslel, že je to sňatkový podvodník, nebo naopak učenec, jenž prodává knížky. Ve skutečnosti ani jedno ani druhé. Muž sáhl dolů pod pult a vytáhl malou klícku. V ní seděl na bidýlku papoušek, hezky zelený, takový menší a mžoural na lidi kolem okem jako korálek. Skoro stejně jako jeho pán, pomyslela si Esther,  když muž přešel takovým zvláštním krokem přes celý stánek, aby si vzal z jedné police jednu větší a jednu menší truhlici. Celou dobu, co přecházel tam a zpět jej pozorovala a najednou užasle vydechla jedno slovo, jedno jméno : "Marek!" Muž sebou trochu trhnul, zřejmě to nečekal a otočil se směrem k ní. Byla si již stoprocentně jistá, proto jen řekla: "Ahoj Marku! Tak jak bylo ve světě?" Znova se obrátil, otevřel klícku a vzal si na ukazovák papouška, nalákal ho na oříšek. Ten si ho rozlousknul, vybral drápkem jádro, pomalu jej snědl a pak se vyšplhal na mužovo rameno.  Tam se uhnízdil, začal si načechrávat a poté rovnat peříčka a jak byl naučený, tak každou chvíli přestal a k užaslému obecenstvu se nesl jeho hlas: "Maestrrro Marrrco, Maestrrro Marrrco..." A sám Maestro Marco zval lidi aby přistoupili blíže a ještě dnes odtud odejdou bohatí jako nikdy předtím, stačí jen zaplatit menší poplatek a Žako každému vytáhne z truhličky los..."přistupujte blíže, dámy a pánové, každý los vyhrává"... a Esther opravdu přistoupila k pultu a zopakovala svojí otázku: "Jak bylo ve světě, Marku?" Stál přímo proti ní, díval se jí do tváře, pořád usilovně přemýšlel, kdo to může být, kam jí zařadit, na své dlouhé cestě potkal stovky žen, ale na tuhle si ne a ne vzpomenout - až tiše šeptla : "Esther!" - jako nápověda v divadle a tohle na něj zapůsobilo zřejmě tak mocně, že odešel tím zvláštním krokem, podle něhož ho Esther poznala, na druhý konec stánku, měl tam malou stoličku, na chvilku si musel sednout...poznal již, kdo se ho to ptal, seděl na stoličce, jen tak trochu natáhnul ruku a Žako po ruce jako po lávce seběhl dolů z Markova ramene na pult stánku, trochu se promenádoval před lidmi, kteří se tomu smáli a ukazovali si na něj, načež přišel k jednomu stojánku u menší truhličky a obratně se vyšplhal nahoru na bidýlko, zatřepal křídly a znovu zvučně zakřičel: "Maestrrro Marrrco, Maestrrro Marrrco, Maestrrro Marrrco!!!" Marek vstal a truhličku otevřel, dal před ní cedulku s nápisem :  ,,JEDEN STŘÍBRNÝ,, a čekal. Nemusel moc dlouho, ke stánku přistoupila dvojice, hoch s dívkou, on hodil na kovovou misku stříbrnou minci a ta zacinkala tak krásně, že nebylo pochyb, šlo o poctivou minci a to již dívka pohladila zeleného papouška, asi pro štěstí a Žako se celý prohnul a radostně zavrtěl a rychle se sehnul, udělal přemet na bidýlku, znovu se narovnal a seděl jakoby nic, jen v zobáčku držel papírek, vytáhnul jej skoro nepostřehnutelně a Maestro Marco podal dívce oříšek, také nenápadně a šeptem jí řekl, aby se Žakem vyměnila oříšek za los. Učinila tak a ještě než odešla, znovu Žaka pohladila, ale ten se krmil. Esther se podívala na kostelní hodiny, ještě měla čas. "Velectěné obecenstvo" se začalo rozcházet, jen několik lidí si ještě koupilo los, nebyl hlavní trh, až zítra si trochu víc vydělá, dnes to bylo jen na zkoušku. Těch pár stříbrných co utržil bude sotva v krčmě na večeři a nocleh. Již nikdo neměl ani snahu jít se podívat třeba jen na papouška, byl proto čas balit. Jenom.....jak to udělat, aby Esther neviděla to znamení?! Protože co jiného je dřevěná noha!?! Z domova odešel jako junák, téměř odtancoval, v opilosti se nechal naverbovat na vojnu, celých pět let sloužil v dalekém Uhersku a když mu vypršela doba služby, dostal se do Hamburku a nechal se zapsat na první loď která odplouvala do dálky, ani nevěděl pořádně kam, protože byl zase řádně pod parou, ale nelitoval toho, za těch třicet, nebo kolik vlastně, let, poznal celý svět a nebýt té nehody, jistě by brázdil moře ještě dnes! Tohle všechno mu proběhlo hlavou a potom se rozhodl a zavolal na ní : "Esther, pojď sem za pult, prosím, potřebuji trochu pomoct." Šla a za okamžik mu stanula tváří v tvář a místo zděšení, které čekal, jen věcná otázka: "Kde, prosím tě?" Přijal tón a suše, trochu chrplavě, odpověděl : "Rio. Vystupoval jsem z člunu a šlápnul na nějakou ostnatou, mořskou potvoru. To ti byla bolest!!! No, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, takových škrábnutí jsem za život měl!" "Ano, to vím, jednou jsi spadl ze stromu, byl jsi Hermíně na třešních, natloukl sis trochu žebra, že tě musela máma ještě týden mazat mastí - o tý rozbitý hlavě ani nemluvím. A víš že díky tomu jsem tě poznala? Trochu se ti shrnula lokna, máš ještě pořád nad levým uchem takovou jizvu! Vypadá jako blesk." "Za to já bych tebe nepoznal, Esther. Díky za nápovědu." Načež si jen tak pro sebe zašeptal..."ano, jsou jizvy, které si s sebou neseme celý život!" Slyšela ho, protože již nic nerozváděla dál a radši se zeptala, co potřebuje? Usmál se a řekl:"Nic. Jen jsem si chtěl popovídat." Mezitím co tohle říkal, uklidil všechny své propriety, Žako si vlezl do klece sám již dávno a marek vytáhl ještě jednu stoličku a nabídl ji Esther. Ta si sedla, zkontrolovala kuřata v košíku, zadívala se na Marka a řekla : "A víš že jsem si na tebe myslela?" "Nojo, ale chodil přece za tebou ten mysliveckej mládenec, ne?!" Užasle se na Marka dívala a potom, když pochopila co jí to vlastně řekl...potom vybouchla v hlučný smích, který se nesl přes celé náměstí! Ale kdepááák Marku!!! Ne za mnou!!! Ten myslivec chodil za mou mamkou!" Teď se díval užasle pro změnu Marek! Nic neříkal, jen se díval, ale bylo v tom pohledu tisíce otázek! A seděli tiše, jen Žako se hrabal v semínkách, už zase jedl a slupky vyhazoval skrze mřížku ven, na podlážku...a do toho ticha řekla Esther: "No nekoukej tak! On ti opravdu nikdo neřekl, kdo to je?" "Ne, dodnes to nevím!" "Její bratranec Rony! Chodil k nám jednou týdně na oběd, přespal, dostal jídlo na cestu a zase šel do lesa, poustevník jeden. Jsou to tři roky co odešel na věčnost." Něco chtěl říct, ale ozval se rachot kol na dlažbě a už přijížděl Jakub. Zastavil u stánku, díval se na papouška, pak vzal košík s kuřaty a šel pomalým, loudavým krokem k bryčce. Uložil košík a čekal. Esther se zvedla ze stoličky a natáhla ruku. Marek ji vděčně přijal a chtěl ještě něco dodat, ale předběhla ho a řekla mu na rozloučenou: "O tom, že máš tvrdou palici, to jsme o tobě věděli již kdysi dávno! Ale že i nohu.....tak popravdě, to jsme se dozvěděli již před pěti léty! Tehdy s tím někdo přišel, že tě viděl a málem nepoznal, také si všiml té jizvičky. Sbohem, Marku." A otočila se a několika rychlými kroky došla k bryčce, Kuba jí pomohl nastoupit, usadila se tam jako kvočna, s těma kuřaty si také tak připadala...a to již Kuba prásknul bičem, rozjeli se zpět, domů a někde v půlce cesty najednou Esther přelítlo něco kolem nosu, jakoby vůně, ale kdepak, nasála znovu a on Jakub na kozlíku kouřil...a Esther se trochu pousmála - jéjej, to zase bude rámusu, na paklík tabáku do Izákovi smradlavé dýmky úplně zapomněla!                                    *zm*
 
   

zpět

 [CNW:Counter]

 

  © copyright

  © tvorba yorika