ROZUM A LÁSKA

 
 
Chlad mi pronikal všemi mými smysly. Měla jsem husí kůži z chladného, podzimního větříku. Přesto jsem neudělala ani jediný pohyb, abych se ohřála. Slunce bylo dávno za mraky, ale já neměla chuť se zvednout a odejít, když už jsem měla možnost vidět tu krásu, kdy se obloha zabarvovala do červena. A to místo. Daleko od civilizace. Jen já a král země. Všude byla jen ta zeleň, až v dáli pár osamělých chaloupek. Snad nikdo jiný o tomto nádherném místě nevěděl. Později jsem si uvědomila,že jsem se mýlila.

Když jsem se po chvíli zvedla a udělala pár kroků blíže k mému domovu, všimla jsem si že opodál stojí nějaká postava, která na mě civí. Měla jsem takový pocit,že mi někoho připomíná. Dělala jsem,že si hledím svého a šla jsem v klidu dál,ale potajmu jsem na osobu mrkala,abych zjistila kdo to je. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem,že je to černovlasý pohledný mladík. Udělal krok,zastavil se a hleděl mi přímo do tváře. Byl nerozhodný, v tom co udělat. Už jsem věděla přesně kdo to je. I předtím, než jsem ho poznala měla jsem zvláštní pocit,že je to on. Udělal další krůček a čekal jak já zareaguji Bylo to jasný. Buď a nebo. Nic víc, nic míň.

Jeden malý krůček k němu a i mě nerozhodnost navštívila. A pak jakoby pohledem jsme si dali pokyn, rozeběhli jsme se najednou k sobě. Aniž bych věděla kdy, byla jsem tam, kde jsem vždy být chtěla. V jeho teplé a ochranitelské náruči. Objímali jsme se tam snad celou věčnost, než jsem si uvědomila, že se mi to opravdu jen nezdá. Tisíce otázek mi proplouvalo hlavou. Kdy, kde, proč a za jakým účelem? Neptala jsem se. Alespoň prozatím. Jediné co mělo opravdu cenu, bylo,že se vrátil,že byl se mnou pro tuto chvíli. Usmála jsem se. On mi ale úsměv nevrátil. Vážně se na mě podíval a pustil ze svého objetí. Zamrazilo mě. Ruku, kterou mě před vteřinkou objímal, zastrčil do kapsy a chvilenku šramotil. Poté mi podal malou krabičku. Roztřesenou rukou jsem otevřela toto malé překvapení. Objevil se stříbrný kroužek. Nebyl nikterak přezdobený, byl na něm jen světle modrý kamínek. Neměla jsem slov. Abych nevykřikla, přikryla jsem si ústa rukou. Zrádné slzy mi vyhrkly z překvapených očí. Nemohla jsem se vzpamatovat. Pohledem jsem zabloudila nejprve na prsten, poté na něho. Jakékoliv pocity a vyznání se mi vzpříčily v krku, takže jsem ze sebe dostala jakési zaskřehotání, které se podobalo slovu ach. S otázkou v očích se na mě díval. Objala jsem ho kolem krku, teda spíš jsem na něj skočila. Naše rty od sebe byly tak blizoučko, že jsem cítila jeho dech. Věděla jsem,že to nemám dělat,ale neodolala jsem. Přitiskla jsem rty na jeho ve vášnivém polibku, do kterého jsem vložila všechny svoje city. Bolest, lásku, štěstí, smutek a vášeň.

Váhavě a s rozmyslem jsem přikývla. On pochopil, že váhám. Vždyť mi toho měl dost co vysvětlovat. Jasně, rozumnější by bylo počkat si na jeho slova vysvětlení,ale láska v jeho očích....mě přesvědčila a já vím,že láska a rozum nejdou ruku v ruce stejnou cestou. Nejde je skloubit dohromady.

   
 
9.3.2013

ZPĚT

© copyright

  © tvorba yorika