SVATBA

 
 
 
Je to už dávná historie. Vdávala jsem se totiž 21. listopadu 1970.

Můj nastávající na tom nebyl zdravotně nejlépe. Pobyl si několik měsíců v nemocnici se zánětem ledvin, měl za sebou punkci ledviny. Neměl v pořádku jaterní testy, ani krevní obraz. Musel dodržovat velice přísnou dietu.

Chtěli jsme se vzít a vzhledem k okolnostem jsme se rozhodli, nechat se pouze oddat v kruhu nejbližších.

Dobře jsme ale znali moje rodiče a jejich názor na věc. Vše jsme si tedy raději nechali pro sebe. Tajně jsme si zamluvili termín obřadu, raději ve vedlejším okrese, v zájmu dokonalého utajení. Objednali fotografa, koupili šaty, prstýnky, nechali vytisknout svatební oznámení.

Domluvili jsme se, že se vším půjdeme na světlo až tři týdny před stanoveným datem sňatku, to že nebude na poslední chvíli, ale zároveň už tak pozdě, že se s tím rodiče budou nuceni smířit. Jak jsme se spletli !

Když jsme tedy začátkem listopadu, oba řádně rozklepaní, přišli s tím, že se 21. bereme a jak to chceme vše provést, rodiče velkoryse pominuli to, že se vlastně nekoná žádost o ruku, ale to další už je uvedlo do mírného šoku.

To nemyslíte vážně, co by tomu řekli lidi. A co příbuzní, to jim přece nemůžete udělat. Ještě byste nám za pár let vyčetli, že jsme vám nevystrojili pořádnou veselku. Zkrátka hostina bude ! I kdyby se měla konat bez vás. Po krátkém přemlouvání a vysvětlování jsme byli nuceni rezignovat.

Nevím jak, ale v tomto doslova šibeničním termínu se stihlo nakoupit jídlo a pití, navařit, napéct, přestěhovat nábytek v bytě, vymalovat, vygruntovat, zapůjčit stoly, židle, ubrusy, porcelán, sklo, sezvat příbuzné. Zkrátka vše klapalo, jako na drátkách.

Malinký zádrhel nastal až v den naší svatby, kdy jsem si umanula, že jako nevěsta nepojedu v tom nejlepším autě, jak se sluší a patří, ale jedině v našem rodinném spartaku, který sice nebyl nejnovější, ale vždy spolehlivý a pečlivě nepulírovaný. Tatí jako šofér z povolání autům rozuměl a i v době, kdy bylo těžké sehnat jakoukoli součástku na opravu, si dokázal se vším poradit a jak se říkalo, doslova na koleně vše opravit.

Naše autíčko s námi procestovalo republiku a nikdy nás nenechalo na holičkách.

Nikdy, až na ten náš svatební den. Jelo se v koloně, nevěsta samosebou poslední, najednou autíčko škytlo, párkrát zacukalo a ztichlo. A my se jen dívali, jak nám ostatní slavnostně vyzdobená auta mizí z očí.

Tatí ale čas neztrácel, sundal sako, vyhrnul rukávy, za tichého vzdechu mami zdemoloval slavnostní výzdobu, aby mohl zvednout kapotu a pustil se s vervou sobě vlastní do opravy bůhvíčeho, to mi totiž do dnešních dnů zůstalo utajeno.

Byla jsem sice zvědavá a chtěla také vystoupit a podívat se, bylo mi ale striktně nařízeno, seď, ať ti nezmokne ta paráda. Ten den bylo totiž příšerné počasí, zima, vítr, pršelo.

Snažila jsem se pohledem propálit otevřenou haubnu, abych věděla, co se pod ní děje. Trvalo to čtvrthodinku a spartak zase poslušně naskočil, ale věřte, že to byla nejdelší čtvrthodina mého života.

Tatí utřel ruce do pucvole, velkoryse přehlédl pohled mami, která nemohla věřit svým očím, když viděla, jak si zřídil svoji sváteční, původně sněhobílou košili a už bez dalších potíží jsme dojeli do cíle.

Jak jsem se později dozvěděla, svatebčané si zatím krátili dlouhou chvíli šprýmováním na účet ženicha na téma, nevěsta si to rozmyslela. A při výzvě matrikářky, aby se seřadili a odebrali do svatební síně, vybuchli v hurónský jásot, že nemají nevěstu.

Štěstí, že naše svatba byla ten den jako poslední a tak přes počáteční mračení nás po našem vysvětlení, co způsobilo toto zpoždění přece jen oddali.

Otec nevěsty sice neměl alabastrově vymydlené ruce a pod sakem schovával řádně zašmírovanou košili, ale to vůbec nikomu nevadilo.

Zpáteční cesta, už se ženichem, v našem spartaku proběhla bez závad.

My jsme se po slavnostním obědě nenápadně vytratili. A svatebčané nám potom jeden po druhém hlásili, nebojte se, bude vám to klapat, nic jsme neošidili,

Zůstali jsme až do rána a řádně jsme vás zapili.

A měli pravdu. Narodili se nám dva kluci, máme čtyři vnoučata a klape nám to do dnešních dnů.

Ale co bylo autíčku jsem se nikdy nedozvěděla, ač jsem se několikrát ptala.

Zkrátka bylo rozbitý.

22.2.2013
 
 
22.2.2013

ZPĚT

© copyright

  © tvorba yorika