Tajemství truhly
Zdeněk Malkus
 
Léto bylo již nenávratně pryč. Před pár dny byl Izák venku a pozoroval, jak se na stromech houfují vlaštovky a potom s křikem odlétají. Pryč, do dalekých, teplých krajin. Trochu si i povzdechnul, když je viděl, vzpomněl si na své syny, kteří jsou také někde daleko. Sice pravidelně píší, jak se mají a podobně, ale přijedou až někdy.....kdy, to zatím ani on, ani Esther nevyčetli z žádné pohlednice ani z dopisu. A tak se jen každý rok díval na vlaštovky a proč to nepřiznat, trochu jim i záviděl, rád by odtáhnul s nima, neměl rád ani podzim, který byl většinou upršený, ubrečený, blátivý, sychravý, ani zimu, kdepak, tohle nebylo nic pro Izáka, měl nejradši teploučko, jen by seděl u kamen a polodřímajíc se díval do knížky. O čtení nemůže být řeč, to již na něj nebylo. Jenže aby bylo hezky teploučko u kamen, muselo se pro to také něco udělat a proto zrovna nyní šel Izák do kůlničky, s velkým košem, pro novou zásobu dřeva. Jako vždycky, zase si jej naložil vrchovatě, proto musel polínko po polínku opět sundavat, jinak by koš neodtáhnul ani ke dveřím kolny, natož domů! Když byl koš jen do poloviny,odnesl dřevo ke kamnům, udělal z něj úhlednou hraničku a koš vynesl na chodbu. Ještě mockrát jej opět ponese, už jen při tom samotném pomyšlení se zachvěl zimou. Přiložil do kamen a už si chtěl znovu sednout do svého křesla, když si ještě vzpomněl na ten papír. Esther ho poprosila, ať dojde na půdu, je tam starý papír, který přes léto schraňuje, právě aby byl v těchto sychravých dnech na podpal. Zastavil se v kuchyni a napil se trochu vody, měl žízeň a potom vyšel znovu na chodbu. Na půdu byly šikovně udělány schůdky, jen se stáhly a otevřel se poklop. Izák šel jako vždy k velké bedně, která tam stála a do které odnášela Esther papír. Dělávali to takto již celá léta, ona jej nosila nahoru, on zase dolů. Nic zvláštního, nic zajímavého.....až dnes! Už když Izák stoupl na poslední schůdek, zaznamenal onu malou bedýnku. A hlavou mu prolétlo, že zde již byla Esther před ním. Nevzpomínal si již kvůli čemu a kdy, ale stejně by mu to bylo jedno. Spíše ho zajímalo, odkud vytáhla tu bedničku? Díval se na ní a pomalu k ní šel, jakoby jej přitahovala. Znal jí totiž až moc dobře, jen jí už skoro vyškrtnul ze svého "inventáře".  Byla to rodinná vojenská truhlička, všichni muži v Izákově rodu, kam až pamatoval, si ji předávali a pečovali o ni. On sám ji dostal od svého otce, když rukoval na vojnu a to že je nyní zde? Inu, ani jeden z jeho synů již o ni neměl zájem, na cesty si koupili kufry, kožené a prý i pevné, jak říkal starší kluk, Eliáš, nezničitelné, chránit se musejí pouze před vodou a před my..........PRÁÁÁÁÁSK!!!!!!!!!!.....Izák zařval, jako by ho někdo nejméně nakopnul, přitom nic takového, jen se mu najednou rozsvítilo, proč byla Esther na půdě již pár dní před ním, tenkrát si odtud nic nepřinesla, naopak, vynesla a nastražila tady pastičky na myši - a do jedné z nich se zrovna chytil Izák!!! Hlavně že mi o tom říkala, pomyslel si a sednul si na starou, vyřazenou stoličku. Sundal si pastičku z nohy, vlastně jen z domácího pantofle, nijak mu neublížila - ale to leknutí! A když už tak seděl, natáhl ruku a přisunul k sobě truhličku. Chvilku se na ní jen tak díval a pak jí otočil na bok a hledal...a našel. Ano, tady byla rýha, neznalý by ji ani neviděl, byla šikovně zakrytá vrstvou barvy navíc. Tenkrát mu tahle truhlička vlastně zachránila život, pomyslel si Izák. Byli na cvičení a již pár dní každou noc na pochodu. A třetí nebo čtvrtou noc se mu najednou zapíchl do truhličky bajonet! Náhle přilétl z té černočerné tmy, něco bouchlo, Izák poslal dozadu nadávku, co tam zase blbnou...a seržant, co šlapal za ním, se smíchem překvapenému Izákovi zaklepal flintou na záda se slovy, že mu přišla pošta! Jaký byl jeho údiv, když viděl zboku trčet bajonet! Nikdy se nepřišlo na to, čí vlastně byl, ale jedno bylo a je jisté, protože ho našel na svém majetku, stal se tím pádem jeho a až odklopí víko, jistě ho tam najde. Cvakly oba zámky, naučeným pohybem, který ke svému údivu nezapomněl, otevřel truhlu a skutečně - lesklý, dlouhý a jako břitva ostrý bajonet ležel hned navrchu. Vůbec nebyl překvapený v jakém je stavu, on si s ním totiž věčně hrál Josef, mladší syn a určitě v některém z dopisů psal Esther, ať hlavně udržuje bajonet, aby nezrezivěl. Byl do všelijakých vojenských věcí celej blázen, narozdíl od Eliáše, ten se jim zdaleka vyhýbal. Ovšem bajonet se nevyrovnal tomu, co leželo  hned vedle, ve starém, odřeném pouzdře. Izákova vojenská bambitka! Když mu skončila služba, tak si ji prostě nechal a nahlásil na vojenské kanceláři její ztrátu...zaplatil pokutu, asi tři zlatky, jak si nyní vzpomněl a tím to bylo odbyto. Nebyla mu na nic, ani střílet z ní neuměl, jen jí občas nabil a plašil s ní ptáky ve vinohradu. Ve druhém pouzdře bylo zabaleno všelijaký nářadíčko na čištění muškety, tu si sice nepřinesl na památku z vojny, ale nějak mu to tam zůstalo a když to nikdo nesháněl...pousmál se a dal to stranou a již se díval na to, kvůli čemu vlastně onu starou, vojenskou truhličku, otevřel! Malý, černý, podlouhlý kufříček. Vyndal jej z truhličky, ale již ne jako věci předtím, naopak, s úctou a péčí téměř posvátnou! A potom sáhnul do kapsičky domácího kabátku a vyndal hodinky. Takové obyčejné cibule, ničím zvláštní, šly přesně a trochu víc hlučně tikaly...a hlavně, visely u nich na samostatném řetízku dva klíčky. Celá dlouhá léta Izák používal jen jeden a nyní sundal i ten druhý. Zamyslel se na okamžik, v duchu počítal a vyšlo mu úctyhodné číslo, ani tomu sám nechtěl věřit, však bylo tomu tak, celých 45. let neodemkl tenhle malý kufřík, který mu nyní ležel na kolenou. Navykle, jako kdyby to bylo naposledy včera, zasunul klíček do zámku a odemkl. Zaleskla se, jako vždy, až se mu srdce zachvělo! Odložil kufřík zpět do truhly a prohlížel si tu, jenž mu byla celých 5. let družkou. Vlastně ne - počkat, počkat! - dostal ji tenkrát k pátým narozeninám! No ano, bylo mu pět let a otec s matkou mu jako dárek koupili trubku! Byla stejně krásná jako dnes, leskla se jako to nejkrásnější zlato a tenkrát ještě malý Izák na ní nejdřív nevěřícně hleděl, potom střídavě na rodiče, jakoby se jich ptal...skutečně? je moje? je to pravda? nespím?...ale oni jen pokývli hlavou, každý po svém, otec krátce a rychle a hned se ještě pro něco otočil, musel si nutně kýchnout, hledal kapecník, matka jako vždy zajela rukou do vlasů, nejdřív sobě a potom i jemu a se smíchem mu hlásila, že končí jeho skopičiny, protože odteď bude cvičit a cvičit a tím se definitivně potvrdilo, že ta krásná, lesklá věc v jeho rukou je opravdu jen jeho! S tím cvičením to nebylo zase tak hrozné, Izák měl dobrý hudební sluch a hudební cítění, jen co zvládnul dech a naučil se pár not, které stejně nepotřeboval, nebylo pro něj hraní na trubku nic těžkého. Co jednou slyšel, za chvilku uměl přehrát a ještě k tomu přidal pár trylků navíc. A pak šel do školy a bylo trochu ouvej! On totiž starý pan regenschori preferoval jedině housle, jeho zamilovaný nástroj a snažil se tuto lásku k hudbě a k housličkám, za pomoci svižného proutku, vštípit i svým malým svěřencům. Izák měl cit pro hudbu, to poznal pan učitel hned, ale k jeho smutku "foukal" na něco tak barbarského a ušlechtilý nástroj ani neuměl pořádně vzít do ruky! Měli kvůli tomu nejednu debatu, hvízdala u toho do rytmu i rákoska - až se jednoho dne Izákův otec zdravě naštval a přišel do školy...nejdřív šel do ředitelny, aby odtamtud v doprovodu pana ředitele odešli oba do hodiny a hle! Jaká náhoda! Pan učitel zrovna vysvětloval malému Izákovi, jak lze nejlépe zahrát vysoké, hvízdavé "CÉ" a opravdu, proutek v jeho rukou hvízdal a dopadal na Izákovi nastavené ruce...a tohle bylo už trochu moc na oba pány, on se takhle někdy Izákův otec chlubil u píva, jakou má sílu a skutečně, pana učitele vzal snad jen do prstů a vyhodil ho z okna naštěstí nízké, přízemní školičky a pan ředitel jen zkontroloval, zda si nic nepolámal a doporučil panu učiteli pár dnů volna, on to za něj rád vezme, aspoň se přesvědčí, co všechno již děti umějí a znají a Izáka poslal s otcem také domů...a když se Izák za pár dní do školy vrátil, již jej nikdo neučil hudbě, jen číst, psát a počítat, o incidentu se již nikdy nemluvilo - to jen on, nyní již starý Izák, si na tohle vše vzpomněl, jakoby to včera prožil. Musel se usmát, když si představil, že by on sám musel jít v podobné záležitosti do školy a vyhazovat tam učitele z oken! Školu vychodil, potom ještě jednu a šel obchodovat. Ve školách ho naučili počítat a tak to zúročil v obchodě se vším možným a nevedl si špatně. A najednou mu bylo 21. let a Izák se rozhodl, že půjde na vojnu! Nastoupil jako dobrovolník a pět let se toulal různě po světě. Celou tu dobu ho doprovázela jeho trubka. Ba, co víc. Na těch pět let se z ní stala trubka vojenská, on totiž nebyl na zbraně, dát mu do ruky mušketu, stalo by se neštěstí...a tak Izák den co den vstával dřív než mužstvo, rychle se oblékl a odtroubil budíček...a večer zase šel o to déle spát, protože ho čekala večerka a kupodivu, na té si dal pokaždé záležet víc, líbila se mu ta táhlá melodie a on si s ní hrál a pohrával, všechno bylo krásné a jednoduché.............a potom ho přeložili do Uher! Izák si těžce povzdechl a lehce pohladil trubku.

pokračování zde
 
 

 
 
Miniaplikace

 [CNW:Counter]

 

  © copyright

  © tvorba yorika