Tajemství truhly
Zdeněk Malkus
 
   pokračování ...
Těch prvních 14. dní bylo pro něj něco neskutečného. Bolest a utrpení! Večerku již netroubil on, byl tam jejich trubač. Po čase se s ním skamarádil a v troubení se střídali. Na tyhle chvíle vzpomínal rád. Na to, jak z něj chtěli udělat vojáka, raději už ne! A ještě na něco - vlastně na někoho - se snažil moc nemyslet, ale nešlo to! Izák si znovu těžce povzdechl a mimoděk si přejel rukávem přes oči, asi nějaká pavučina...........  V Uhrách se Izák zamiloval. Ne, to je slabé...on přímo vzplanul a zahořel láskou takovou, jakou potom již nikdy! Měl vycházku, procházel se po malém městečku kde zrovna byli posádkou, díval se, jak obchodují Maďaři.....a najednou, zničehonic, vlétla mu do náruče ONA!!! Eržika. Potom mu to vysvětlila, že rozhodně do cizí náruče nepadá denně, ale jak vycházela z krámku, škobrtla o práh. A ještě dlouho a velmi hlasitě něco v tomto duchu Izákovi vysvětlovala, ale ten byl již chycen do nějaké sítě, jak si uvědomoval později, neposlouchal její slova, jen se na ní díval...díval se jí rovnou do očí a ta síť se kolem omotávala čím dál tím víc, všechno mu najednou bylo těsné, nejhorší to však bylo u krku, límeček mundůru jakoby se náhle scvrknul o několik čísel, škrtil ho a dusil, až nebylo zbytí, Izák si jej prostě musel rozepnout a trochu přiškrceným hlasem se představil. Překvapeně na chvíli zmlkla a potom řekla: "Eržika." Přestala úplně drmolit svoje, již zbytečné, omluvy a opětovala jeho pohled. Ale jaký to byl pohled! Jak si potom Izák vzpomínal, byla v tom pohledu všechna divokost a ohnivost maďarské pusty! Však ho také dlouho nevydržel a musel sklonit hlavu. Ten večer si posádka vyslechla zvláště dlouhé troubení večerky. Bylo to jeho první zamilování a se vším všudy. Myslel na Eržiku kudy chodil a již druhý den ji opět v městečku vyhledal. Náhoda mu přála, byla v jednom z krámků, loučila se s prodavačem. To bylo na ní další, co Izák obdivoval, Eržika nechodila jen tak po městě, bezcílně, loudavě, jako jiné, naopak, měl co dělat, aby jejímu tempu stačil a díky ní také brzy poznal všechny prodavače, jež nazývala tetičko nebo strýčku a od každého si vždy něco koupila, i kdyby to jen maličkost měla být. Ale hlavní pro ni byla komunikace s lidmi, jednou to Izák počítal a vyšlo mu, že se zastavila u dvaceti stánků na hlavním tržišti, zašla do devíti různých krámků, všude se poptala na zdraví, pozdravovala od sousedů, či od jiných tetiček, koupila si asi patery nitě, celkem čtyři vajíčka a ty další věci už ani nestačil sledovat, ale hlavně, všude byla jako doma a jen se vyptala co a jak, už jí to táhlo zase ven, jinam, stále v poklusu, rozesmátá, volající přes celé náměstí na některého strýčka a zamávání, které vždy bylo opětováno...každý ji znal a měl rád, ona znala také všechny a měla je ráda. A do téhle divoženky se Izák zamiloval až po uši a protože mu zrovna ten rok končila smlouva u vojska, rozhodl se jí již neobnovovat a tak trošku, jak říkal kamarádům, se konečně už také usadit, oženit se a dělat něco pořádného. Bylo mu 26.let, Eržice 21., jak mu jednou říkala, úplně ideální věk na založení rodiny. Vídal se s ní denně a stalo se jeho zvykem, že jí pokaždé něco přinesl, třeba jen hrozen vína, nebo kytičku, maličkost, ale jí to vždy potěšilo. Bylo na ní vidět, že ani ona by nerada o Izáka přišla, protože, jak mu jednou říkala, když spolu seděli v trávě u řeky, zamotal jí hlavu, jako ještě nikdo! Dívali se spolu na vodu, divokou a nezkrotnou, v těch místech se řeka zatáčela a povídali si, ještě hodně se smíchem, jaké by to asi bylo, kdyby se vzali.....??? Měla hodně bujnou fantazii a tak se Izák dozvěděl, že by jejich svatební kočár muselo táhnout nejmíň čtyřspřeží, koně by museli být divocí a jediný kdo by je zvládl, by byla ona sama! Trochu se tomu divil, jejich svatební den a nevěsta-kočí?!? Ale věřil tomu. Protože už se znali přes dva měsíce, Izák nejen tomuto naprosto věřil, on to dokonce i v duchu viděl - všude svatební ruch, plno smíchu, veselo, hlahol zvonů z kostela, jenž je zval k obřadu a do toho všeho práskání biče nad hlavou - to si panna nevěsta veze svého ženicha k oltáři, veze si jej doslova, protože sedí na kozlíku a řídí čtyři divoké koně....až se mu z toho hlava zatočila! A pak se asi zatočily hlavy jim oběma, jinak si to neuměli vysvětlit, voda kolem nich hučela, burácela a oni jí přestali slyšet, ztratili pojem o čase a ztratili se i vzájemně v sobě.....a z toho všeho je náhle vytrhl zvuk trubky, Eržika seděla na břehu řeky a smála se, že Izák usnul a nyní jej vzbudila večerka a trochu zaklonil hlavu, poslouchal, najednou jí řekl: "...teď, teď to přijde...slyšelas to také, lásko moje?" Kývla hlavou že ano a dodala, že vždycky pozná, když troubí on a kdy Lájoš. Izák totiž vdechne i do obyčejného budíčku nebo do večerky tolik citu, že se z toho stane skladba, která se jen tak neoposlouchá. Tohle jí schází u Lájoše, ten to odtroubí jen tak narychlo, téměř nedbale, neumí si s tím tolik vyhrát...a tu chybu, jak to tam jednu chvilku přepískne a ozve se falešný tón, právě podle toho pozná, kdo ten den budí mužstvo a vždycky se již těší na pokračování večer, jak tomu sama pro sebe říkala. Na něj, na jejího milovaného Izáka se vždy tolik těší, řekla rychle a zčervenala ve tvářích, rychle se otočila a už opět v běhu volala na Izáka, že musí honem domů, zítra se uvidí buď u tetičky Kiry, jak říkala jedné své sousedce, nebo v kovárně u strejdy Imreho...ale to mu již házela přes rameno a on věděl kam má jít a na další den se těšil jako vždy, protože si řekl, že již je nejvyšší čas zajít za jejími rodiči a říct, jak se věci mají, díval se za ní, jak jí poletovala sukně až kolem kotníků, slyšel její zvonivý smích a volání na rozloučenou.....................a to bylo to poslední, takovouhle si jí navždy zapamatoval, již nikdy............nikdy neslyšel její smích ani pokřikování na některého ze strýčků přes celé náměstí...vlastně celé městečko jakoby ztichlo, lidé chodili kolem sebe, ani se na sebe moc nedívali, nešlo to totiž, každý měl oči plné slz a do toho šel Izák na schůzku se svou milou, měl po službě, dnes nesl Eržice krásné jablíčko, velké, voňavé a jistě bude i šťavnaté, ale čím déle šel, tím více mu těžkly nohy, nikdo se dnes na něj nesmál, každý odvracel oči a jak si až nyní Izák všiml, ty oči byly uplakané a najednou stál před kovárnou, chtěl zapískat jejich trylek, aby vyšla ven, protože určitě bude uvnitř, tím si byl jist, ale nezapískal, přes rty mu přešlo jen nějaké...no, ani zasyčení to snad nebylo, takový divný pazvuk. Kovář Imre ho asi slyšel, protože vyšel ven, před kovárnu, nic neříkal, chvíli se díval zarudlýma očima na Izáka, zarudlýma od ohně a kouře, dívali se tak na sebe a z očí kováře se najednou začaly valit slzy, tekly mu proudem po zarostlých tvářích, ani se je nepokoušel setřít a jen se zeptal: "Ty ještě nic nevíš?!?" Načež Izák, ještě trochu nechápavě, ale s hrozným...jak jen hrozným!!!...tušením, řekl: "Ne, nevím, strejdo Imre, jdu rovnou ze služby, má zde na mě čekat....." Nedopověděl! "Je mrtvá!" "Kdy a jak?"...zeptal se dutě a stroze Izák. "Časně ráno, šla s beranem přes řeku, do sousední vsi. Přes tu lávku. V zatáčce. Tam, jak je voda nejbouřlivější. Ani já bych si tam netroufnul! Ona se nebála ani čerta!" Kovář se na chvilku zarazil, došlo mu to, co všem před ním, ten minulý čas! Už není - byla! "Dál?!?" "No jak dál? Ten jankovitej beran se asi lekl a strhnul jí do vody!" "Děkuji vám, strejdo Imre a nashledanou. Musím se vrátit do posádky." "Potěš Tě Bůh, chlapče..." ale to si již šeptal kovář pro sebe, Izák od něj odcházel a kovář se vrátil do kovárny, ani neroztopil ohniště, sednul si na stoličku, hlavu měl upřenou na podlahu a nechal zvolna a tiše stékat slzy, ty slzy, které utišují, které jsou očistné, protože utišují a čistí naše duše ode všech ran, tak jak je po cestě životem sbíráme a že jsou to někdy rány hodně velké a právě proto zde máme slzy, nikdo se za ně nemusí stydět, naopak, jsou nám prospěšné a dokud nám kanou slzy, je to i známka toho, že ještě máme v sobě cit. Na tohle všechno jistě myslel kovář Imre a nejen on, na půdě, na malé stoličce, seděl jeden starý muž, měl na kolenou krásnou, lesklou trubku a jak měl nachýlenou hlavu, tiše mu na ní padaly slzy, neotíral je, nechal je kanout a přitom vzpomínal...vzpomínal na tu, kterou měl doopravdy rád, vzpomínal na ty dva poslední měsíce na vojně, které prožil jako v mrákotách, vzpomínal na její pohřeb, jak bylo vše bílé, jen místo ženicha a nevěsty se na jejich místě vezla bílá rakev, vzpomínal na tu záplavu bílých růží a jen jediná byla rudá jako krev, ano, byla od něj, symbol jejich lásky, vždy byl zvyklý Eržice přinést maličkost, jistě by měla radost i tentokrát, vzpomínal na vykopaný, hluboký a černý hrob, vzpomínal jak do něj spustili bílou rakev, kněz odříkal modlitbu za odcházející duši, vzpomínal i na to hluché dunění zasypávané rakve, vzpomínal........nač vlastně ještě vzpomínal? Ano, vzpomínal, jak se vlastně ocitl na této půdě, ale to je již zase na jiné povídání! Někdy si o tom řekneme. A vůbec.....Izáku, nezapomeň na ten starý papír na podpal! Esther na něj již jistě čeká. Esther - nikoliv Eržika!   *zm* 
                                                                
 
 

zpět

 [CNW:Counter]

  © copyright

  © tvorba yorika