Poslouchej z tváře
Romana Mazánková

Jaké to je žít v tichu, neslyšet ptáky, neslyšet hudbu? Neslyšet tebe, neslyšet sebe? Ptám se. Za to slova v tváři máš, to vidím, když se dívám. Neslyším co říkáš, přesto říkáš víc než já, když mluvím. Kdo je pak hluchý a kdo slepý? Mluvit, spoléhat se na slova, vědět kdo co říká, pravda však jiná bývá.

Jaké je to, ale žít v tichu, neslyšet slova pravdy, lži, co vyprávíme si. Nevím. Zkouším poslouchat co vaše ruce říkají. Nerozumím, ne tak, jak bych si přála. Poslouchám ta gesta rukou a říkám si, že jinde slova jsou. Máš je v tváři, v očích i rtech svých, to ti tiše závidím.

Tvá tvář je slovníkem pocitů, dějem skrytým, emocí otevřených. Tam slova máš, to já neznám, to já neumím. Tančit bez hudby, mluvit a nebýt slyšet.

Jaké je to, když kolem sebe ticho máš? Ptáš se někdy co povídám? Chceš rozumět - chceš si povídat? Já ano, chci nejen si povídat, ale naučit se tváří říkat co v slovech máš. Já prázdnou tvář mám, za to ve slovech místo pro lež, kdežto ty se usmíváš, mračíš, vše v tváří máš. Kéž jednou budeme umět, tančit v tváři, očích smích, výraz - tvar všeho co zrcadlí se jinde v tónu písmen, slov mít v obličeji, těle, v sobě i na sobě, v slovu se obléknout.

Už nebudu se ptát zda slyšíš, já budu poslouchat. Už vím, že hlas ptáků, bublání potůčku, poryv větru, to vše slyšíš. Musíš jinak nemohl by si znát a v tváři to mít. Přírodu - život i lásku. To vše tam máš a já poslouchám.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

zpět

© copyright

  © tvorba yorika