JSEM  ZAMILOVANÝ

 
 

Začnu asi tím, že já osobně nikdy moc pěkný nebyl, většina dětí už od základky mi říkala, že jsem moc tlustý, ale je pravda, že si za to mohu i já, seděl jsem doma a miloval jsem jídlo, častokrát jsem šel i ven, ale takřka skoro pokaždé jen 200m od baráku, ani za roh, prostě ať jsem na očích, věděl jsem, že kdyby se mi něco stalo tak mě rodiče hlídají a cokoliv co jsem chtěl to se mi snažili splnit, byl jsem moc šťastný, jen kamarádi jednou byli, pak ne, asi to znáte, pojď si hrát a pak svádět vinu na mě, za něco, co jsem neudělal, mnohokrát jsem přišel zablácený domů, byla švanda, ale posuneme se kousek dopředu, do doby, kdy jsem začal dost uvažovat o svém životě, nevím přesně jestli to bylo v 6 třídě, asi jo a způsobil to rozvod mé mámy a táty, neuměl jsem ten šok vydržet, moc mě to potopilo, bál jsem se v budoucnu stejné zkušenosti, navíc nedokázal jsem porozumět holkám, proč přemýšlejí někdy úplně obráceně, jako bych znal každého kluka z naší školy, nevěděl jsem co to znamená, chodit s holkou, ale čas ukázal své, hodně věcí jsem pochopil, ale čas plynul a já stárl. Při ukončení 9-té třídy jsem se rozhodoval nejenom o směru své práce, ale zvažoval jsem chození, bohužel mnoho holek si ze mě utahovalo, až jsem se rozhodl, že v první řadě udělám učňák, 3 roky, dokázal jsem udělat svůj vlastní prospěchový rekord, byl jsem sám na sebe pyšný, nikdo mě nepochválil, jako bych byl jen já. Přišel zlom, mnoho roků mi ještě mnoho lidí říkalo špatné věci, jsi panic, tím to začalo a mnoho dalšího, je to až k nevíře jak silná pomstychtivost v nás je. Připadá mi to někdy, že jsem se narodil ve špatném světě, ale později jsem pochopil že mám na lidi moc velký vliv, spřátelil jsem se s mnoha stejnými lidmi, začal jsem se bavit s holkama, zkoušel s nimi vycházet a vím, že to není holkama, ale mnou. Sám, odmala žádná stálá parta, žádný zkušenosti, nic, jen já. Málokdo mě i do teď chápe, jsem asi takový, jak bych se popsal, hodný, vznětlivý, podezíravý, upřímný až moc, věrný, radši bych zemřel než podvést, takže asi ten nejvěrnější co se kdy narodil, taky nevím proč bych to dělal, nejsem sketa. Krásný asi moc ne, možná oči, ty fascinují asi všechny, jsou to jediné, co mi po mamce zbylo, možná pár genů a moc citů, které se ve mě bouří snad pořád.  Moc rád se učím a poslouchám zajímavé věci. Nesnáším zarputilost, zlomyslnost, vyčítavost, agresivitu a mlácení, lež a tu moc ani nerozeznám, nevěru, to snad ani nezažiji, doufám. Mou, ale největší, citovou vazbou je strach a žárlivost, nevím kdy (snad nebudu žárlit!?) přichází,  z ničeho nic, většinou to spustí podnět nevšímavosti nebo tajnosti z minulosti. Kéž bych to ovládal, většinou se mi to už moc neděje, nevím, jak na tom jste vy, ale pro mě bývá moc důležité, neudělat nějakou špatnost, protože je to něco moc špatného, žárlit, je to v nás, znáte to, bolest u srdce, někdy mrazí celé tělo, pláč už moc nemívám, spíš strach, že mé srdce nevydrží, je a beztak bude ještě pár bolestí než si mnoho uvědomím, už se někdy za to nenávidím jak často svou lásku trápím, chci ji pomoct nejenom mě pochopit, ale i vše kolem sebe, říct ji, že se mi někdo nelíbí, ale nechci, aby byla z toho špatná, neumím říct narovinu všechno i to co mi dělá moc velké problémy, hledám pomoc všude, někdy se liskám a uvědomuji si, že jsem hlupák a pak znova a znova, jako by mi satan vlezl do hlavy a řekl nebudeš šťastný, možná někdo nebo něco chce, abych nebyl šťastný, nevím, já ale jsem šťastný, miluji ji celou duší, srdcem a prostě vším, až jsem úplně posedlý, bojím se, že to co cítím, ji moc uhání a moc to je silné z mé strany, vždy hořím, když jsem s ní, trápí mě i mé nálady, sem tam sem naštvaný a na mě to jde moc vidět a za to bych se neměl stydět, ale stydím se, protože řekněte tělu nebuď nasraný a pak jen vidím pláč a kamenný obličej a bojím se, že díky mým vadám, za které nemohu, ztratím nejlepší a nejkrásnější bytost co jsem kdy střetl. Bude to již rok, tolikrát sem ji rozplakal a sebe málem zabil, že si říkám, proč vždy udělám hloupost, když ji miluji, ale je to možná i tím, co jsem kdy zažíval, je to něco tak krásného, láska je krásná, ale i nebezpečná, kdo ji neovládá spálí se a já se často pálím, ale držím. Vždy se vzkřísím jako Fénix. Je mnoho dívek a já si vybral ji, mé srdce bušilo, má hlava řekla – ano, to je ona, má duše! - byla jako magnet, má v sobě tolik krásného, nejen že je krásná na povrchu, ale pod tím tělem je přímo anděl i když vím, že mívá taky své špatné nálady, pokouším se ji vždy rozveselit, vzdálená, ale přece jenom kousek ode mě. Je jedinečná, dívka co mi učarovala, jediná, co mě různé věci donutila udělat pro zdraví. Je pro mě víc než můj vlastní život. Chci být pokaždé tam, kam ty chceš jít, protože už nechci být sám, miluji tě. ♥

 

zpět

 

© copyright

  © tvorba yorika