Romana Mazánková
 
Zeď

Postavím zeď, maltu, písek, sádru, stavím si svou vlastní hradbu. Stavím si pro radost, stavím si úkryt. Nikdo ke mě nemůže. Mého srdce nedotkne se. Je mi dobře za tou hradbou, úsměv můj nikdo nevidí. Proč se bráníš světu ukázat, proč se lidem vyhýbáš? Bojíš se? Chceš  celý život strávit v mlze strachu a obav? Odhoď ten plášť co skrývá tvou tvář, zbourej tu zeď co v srdci máš. Nevěř tomu, že za zdí je líp. Vždyť jsi za ní sama - ty to víš ! Dej nám šanci. Ukaž se.
Díváš se na nás, jak raněná srna, soucit tím budíš . To není naše vina. Usměj se, důvěřuj nám, nebraň se, zeď co máš zboř. Jdi k nám blíž, podej nám ruce, my ti podáme svou. Díváme se na tebe, my vidíme tvé obavy, tvůj strach, proto ty oči, Sledují tě, jako matka sleduje s obavou své dítě, při jeho krůčcích. My v tobě nevidíme zrůdu, ale raněnou srnu, někoho kdo trpí. Ty netrpíš na těle, ale v duši. Tvá duše potřebuje dýchat, světlo, zeď ji v tom brání. Chceš ukázat, jaká jsi? Chceš, aby jsme věděli, co jsi? Tak odhoď obavy, pust nás do svého srdce, zboř tu zeď, my nejsme nepřátelé, tak s námi nebojuj.
Ukaž nám hudbu ve svém srdci, ukaž nám malbu tvé duše, zahraj nám tóny, akord nový, zpívej, tanči, důvěřuj, jen už se tolik neboj. Říkáš nám se to říká, my bolest nezažili, jak se mýlíš. Není člověka bez bolesti, jako nádoby bez dna.
Olízej si rány své, zvedni se ze země, zbourej zeď obav a nedůvěry, nejsme tak zlí, jak si myslíš. Neuzavírej se v kruhu bezpečí, pojď dál, ukážeme ti náš ráj. Je i tvůj. Vem si jen úsměv, ten ti sluší, neboj se mít ráda, neboj se to říkat, uvidíš slunce kolem sebe, modrou zář, to naše nebe, uvidíš jsme tu pro tebe, když nás pustíš k sobě. Zboř tu zeď, jinak ti neumím říct, že  tvůj strach cítím, proto se i já bojím, když tě vidím a tobě se můj pohled nelíbí.
Já ti neubližuji, já se jen dívám na tvou zeď.
 
zpět

© copyright

  © tvorba yorika