Stomatolog-amatér

 
 
V období růstu našeho těla v důsledku dospívání vzniká a zaniká mnoho částí těla a tento koloběh nás potom provází až do konce našich dnů. Mladé krvinky nahrazují staré, dochází k obměně buněk, které po prožití svého životního cyklu jako nepotřebné umírají, vypadávají nám vlasy, které potom znovu (možná) narostou, rostou nám nehty a v neposlední řadě i zuby.
   Nezabrousím teď do biologie, neboť už i každé malé dítě dávno ví, že nás pro život vybavila milosrdná matka příroda dvěmi sadami těchto důležitých, ale nahraditelných bílých (v některých případech i jinak barevných) sklovinovitých výrůstků.
   Je také nutné dodat, že jsem nikdy nezažil tolik legrace, jako v čekárnách u zubaře a poté v jejich křeslech. Je velmi zajímavé a potažmo i zábavné pozorovat pacienty, kteří po zaslechnutí onoho typického a nezaměnitelného zvuku zubařské vysokoobrátkové vrtačky (i přes zavřené polstrované a odhlučněné dveře) ztrácejí barvu v obličeji, chuť, čich, hmat, zrak a kontrolu nad svým vystresovaným tělem a někdy i nad svým zvědačovým svalstvem. 
   Čekárna u stomatologa má také magickou moc na dočasnou změnu lidských charakterů-drsňáci se klepou strachy, nezdvořáci pouští lidi před sebe, klevetnice utichnou, někteří lidé omdlévají, nebo po nich zbude jen ohnivá čára po zběsilém úprku k nejbližšímu východu.
   Já sám zmíněnými nešvary a povahovými vlastnostmi netrpím a tak si díky zdravému chrupu návštěvu u zubaře užívám a do čekárny před ordinací se těším. Ale v některých situacích si člověk luxus péče stomatologa nemůže dopřát, a tak provádí stomatologické zákroky sám za pomoci domácích prostředků, jako jsou obligátní a oblíbené nitě uvázané na klice, kombinované kleště či jiné úderové či trhací nástroje. Stává se to z důvodů velmi vzdálené stomatologické ambulance, nevhodné doby či rozhodnutí našich, nebo našich rodičů, kteří usoudí, že s takovými prkotinami, jako je viklající se zub nebo nafouklá hlava jako pátrací balón otokem od bolavého zubu, není třeba obtěžovat zubaře.
  Také naše klidem a pokojem nasáklé dětství bylo několikrát narušeno těmito maličkostmi, které jsme jako drsným životem vychovaní a vyškolení chlapci řešili s grácií sami. Jednalo se tedy jen o mléčné zuby, ale i tak byly zážitky s nimi nezapomenutelné a vzpomínky na ně mě provázejí celý život. Já sám mám příhodu s viklajícím se zubem, která se ovšem vyřešila sama a to tak, že jsem se zakousnul do jablka a neposlušný zub zůstal zakousnutý do jablka což bylo bezbolestné a dobré. Horší bylo, že jsem si absence zubu nevšiml a jablko i se zubem jsem zkonzumoval. Ale úplně nejhorší bylo, že jsem si potom šel ulevit na toaletu a byl jsem velmi nemile překvapen hlasitým zacinkáním v míse, které způsobil zub, který prošel trávícím traktem. To byla veselá příhoda, ale ta co se stala bratrovi má v sobě takový náboj, že pokaždé když si na ni vzpomenu, svíjím se smíchy na podlaze.
   Byl jednou jeden krásný den a můj bratr udělal opět obrovskou chybu a řekl mi, že ho bolí zub. Jako soucítící bratr jsem okamžitě projevil zájem o zpestření průběhu poklidného dne a započal jsem obhlížet jeho bolístku. Jeho neposlušný zub vykazoval zjevné známky opotřebení a vůle v uložení zubu byla okolo půl centimetru.
  Bratr opatrně se strachem v očích projevil zájem o to, aby ho tento zub už svou přítomností neobtěžoval a v mé hlavě již začal uzrávat plán na eliminaci neposlušného sklovinovitého výrůstku. Připravil jsem obvyklý arzenál skládající se z nitě, naší oblíbené zelené kasičky používané na vytloukání zubů a patřičné dávky emocí, bez které by se takto náročná operace nedaly provádět.
  Začali jsme s nití – pečlivě jsme zub ovázali a po několikanásobném trhnutí za nit, kdy jsem bratrovi málem utrhnul hlavu a pohmoždil krční páteř zub zůstal na svém místě. Přišla tedy na řadu poněkud agresivnější metoda vytloukání zubu pomocí kasičky. Tato kasička byla velmi oblíbena, často používána a také to na ní bylo znát – krvavé skvrny na zeleném podkladu již nešli smýt a šrámy způsobené zuby byly v plastu nepřehlédnutelné. Po několika dobře mířených úderech kasičkou se z bratra dásně obklopující zlobivý zoubek vyvalila krev, zvětšilo se jeho viklání, ale ven se mu nechtělo.
   Chtěl jsem mu tedy zasadit finální úder kasičkou, kterým jsem chtěl onoho neposluchu odstranit, ale byl jsem ve své koncentraci přerušen bratrovým křikem a škubáním hlavou, který při pohledu na můj nápřah a v očekávání drtivého dopadu úderu, který by mu s největší pravděpodobností utrhnul hlavu, se začal bát a sabotoval mojí snahu. Bratr, již docela solidně otupen a omámen bolestí začal přemítat nad správností našeho konání a dokonce projevil slabošskou úvahu o přenechání dokonání námi započaté práce stomatologovi. V duchu jsem si řekl ,,To určitě, takový solidní začátek a pak smetanu slízne nějaký usmrkanec v bílém plášti!“. 
   Navrhl jsem tedy bratrovi spásné řešení – řekl jsem mu, že mu ten zub ,,bezbolestně“ vyrazím pěstí. Překonal jsem jeho obavy krátkým asi půlhodinovým přemlouváním, kdy jsem rozptyloval jeho pochybnosti týkající se bolestivosti mého nápadu. A v tom jsem dostal další úplně geniální nápad – když si bratr přetáhne přes hlavu peřinu, tak ta utlumí úder na snesitelnou hranici a zároveň mu pomůže zbavit se nechtěného zubiska. Rozhodnutí padlo a přešli jsme k realizaci mého nápadu. Namířil jsem svou pěst na místo bolavého zubu v bratrově otevřené mordě, bratr si přehodil peřinu přes hlavu, napřáhl jsem a vší silou svého těla jsem vyslal svou pravačku na cíl ukrytý pod peřinou.
   Moje rána zaduněla a dopadla na obrys bratrovy hlavy pod peřinou s drtivou energií a odmrštila ho asi o metr dozadu. Poté co ležel několik vteřin omráčen a uspán ranou, zvedl se, odhodil peřinu a začal si velkou rychlostí třít velmi zarudlé čelo – místo kam dopadla má pečlivě mířená rána. Opakování pokusu se mi již nepodařilo prosadit, také jsem dostal svůj obvyklý díl nadávek i na několik bratrských herd vybylo a onen zub vypadl o několik dní později – a sám.
A od té doby již bratrovi s trháním zubů nepomáhám.
 

zpět

© copyright

  © tvorba yorika